Ahoj, chtěla bych se svěřit se svým už dlouhodobějším trápením. Nevím přesně čím začít, je toho hodně... Prožila jsem dost složité dětství plné šikany- na 1. stupni základní školy jsem byla šikanovaná protože jsem byla nejmenší a dost 'dětská', na druhém kvůli tiché povaze a netradičním koníčkům, jinému typu hudby, nezájmu o módu a vlastně jsem si s nikým krom učitelů neměla co říct. A teď, když jsem skončila prvák na střední (učňák-kadeřnice), kterou nesnáším snad ze všeho nejvíc (hlavně praxi- nedělá mi problém učit se látku, na druhém pololetí jsem měla dvě trojky-z tělocviku a praxe.) mi připadá, že je to pořád stejné. Nikdy si s nikým nesednu do noty, i když se snažím. Pro všechny jsem ta 'trapná slušňačka'. Ale já nestojím o to, být jako oni.
A teď, v létě, kdy bych si vlastně měla užívat, mě začala trápit další věc- sžíravá nuda a to, že se pomalu ale jistě měním v úplně jiného člověka. Neudržím dlouho pozornost, nebo uprostřed něčí řeči prostě 'vypnu' a nevnímám. Nedělám to schválně, 'spustí' se to automaticky, takže našim už připadám jako ****, zvlášť, když nic nepochopím a všechno se mi musí X-krát vysvětlovat (stejně se většinou pro jistotu ještě zeptám). I já sama, když něco dělám (například kreslím), úplně zapomínám na to, co mám vlastně v plánu za další tah, případně celý den zabíjím rádoby filozofickými úvahami o všem možném i nemožném, nebo se utápím ve své fantazii.
Mám poslední dobou také velké problémy s usínáním (večer, ani po druhé v noci, nejsem unavená, nebo mě trápí téměř živé noční můry, a ráno nemůžu vstávat ani kolem jedenácté, bývám nevrlá a mrzutá), což se mi taky dříve nestávalo. Mými jedinými koníčky, jestli se to tak dá říct, jsou snění s otevřenýma očima, kreslení, nebo uvažování nad různými povídkami, které ale z nějakého důvodu nikdy nenapíšu, případně poslech hudby (Phil Collins, Heather Dale, Skillet, Woodkid, a několik dalších, vesměs mě ale přitahuje smutná a depresivní hudba, ve které se vidím, má příběh, nebo ve mně podněcuje představy nějakého imaginárního dobrodružství imaginárních postav...)
Vůbec nevím, co to se mnou je. Jestli jen pubertální splíny trošku jinak, nebo se mnou a mojí psychikou skutečně není něco v pořádku.
Ubíjí mě to a nemám skoro nikoho, komu bych se mohla svěřit...měla bych teď ve svém věku řešit a dělat úplně jiné věci, ale stejně je nedělám, nemůžu, nejde to. 'Puberťácký' svět mě nebaví a nepřitahuje...ani vzrušení ze zakázaného a to, co dělá teenagera teenagerem...
