Příběhy ze života, to se lehce řekne, ale který, komu je mám říct?
Když mám něco říct, jenom tak,
jak by řekl starej pán Voskovec "relatívně vzato",
když já vyprávím, ne jak herec do tmavého hledíště, slyšíc jenom šuštění papírků od bonbónů a vzdychy nudících se diváků,
já musím vidět
ty oči, jež neveříc ukazují bělmo,
ty oči, jež nehybně zírají, by nestratili nit příběhu,
ty oči, co září, když vše dobře skončí,
ty, oči, zalité slzemi, nad neštěstím hrdinů.
já musím slyšet
tlukot srdce posluchače, jeho dech,
já musím cítit
nejen samotný příběh dávno, či nedávno prožitý,
taky poslucháčovu víru v pravdu pravdivú tohoto příběhu.
Mně nestačí, postavit se před zrcadlo a vyprávěti sama sobě,
nejhorší poslucháč jsem vlastních příběhů, jež někdy fantastikou zdají se.
No i tak povím vám jeden příběh, co neuvěritelný zdá se, na pravda je to, skutečně stal se. Jenom v skratce, povím vám ho...
V nouzi poznáš přítele.
Byl jednou tulák chycen bouří, když den se blížl k večeru. Nevěděl, kde mokrou hlavu složí. Vtom v dálce, chaloupku osamocenou viděl, nuž zamířil k ní. Všude tma, bouchati , budit lidi nechtěl i složil se ke dvěřím pod přistřešek. Usnul.
Ráno, když sluníčko mu šimralo v tváří, otevřel oči a
viděl dvě velké oči, pod nimi tesáky smějící,
kouknul do strany, kdeže nechal tesař díru a tam,
taky dvě velké oči, pod nimi tesáky smějící...
Zastavil se mu dych, srdce hledal kdesi v kalhotách, když dva velké psy zvedli se potichu a pomalu odešli na louku.
Pantáta ze samoty, jenž tohle viděl, pak při kusu chleba s mlékem, řekl tulákovi, že tyhle psy, co nikdy nepustili cizího k domu, celou noc tiše leželi při něm a hřáli ho, sušili, tisnouc se mu do boků.
Na mou duši, ač k nevíře, pravda je to pravdoucí. Znala jsem toho tuláka i ty psy.
A teď vy.
Vy, něco zde řeknete, ať Dekameron překonáme.
